Energie, nadšení a neobyčejná zvídavost: vzpomínky na Pavla Jungwirtha

Pavel byl naprosto fenomenální chemik, tenista, otec, vinař, občanský aktivista, školitel, popularizátor vědy, inspirátor, přednašeč a kamarád. Všechno, co dělal, dokázal dělat skvěle. Co na tom všem však bylo nejzvláštnější (a pro nás, ostatní smrtelníky, trochu iritující): on to všechno dělal s naprostou samozřejmostí a lehkostí a výborně se u toho bavil.

Pavel Jungwirth byl mým učitelem, později kolegou a snad i kamarádem. A v mnohém také vzorem. Jeho smrt mě zastihla zcela nepřipraveného. Málokdo na mě totiž působil tak živě jako Pavel.

Objevil jsem ho v roce 1997 při svém váhavém screeningu potenciálních školitelů diplomové práce. Byl pro mě zjevením a vymykal se téměř ve všem. Předně byl mladý. To se sice v určitém okamžiku přihodí každému, ale v české vědě devadesátých let šlo o vlastnost dosti neobvyklou.

Navíc dokázal jasně formulovat myšlenky. Věda v jeho podání dávala smysl a přinášela vzrušení. Stejně důležitý byl jeho osobní vztah ke studentům a spolupracovníkům. Velmi rychle jsem získal pocit, že nepatřím jen do výzkumné skupiny, ale do jakési širší rodiny.

Po svých postdoktorandských pobytech se stal – minimálně v mých očích – přirozeným vyslancem západní vědy v Česku. Přivezl si nejen nové metody a kontakty, ale také přesvědčení, že je třeba klást zajímavé otázky, energicky představovat výsledky a v klidu nést riziko, že člověk občas udělá chybu. Dokázal českou vědu výrazně měnit, aniž by se z něj stal profesionální vědecký činovník.

Navíc ho bylo slyšet i mimo vědu. Pro Pavla nikdy příliš neplatilo české „nehas, co tě nepálí“. Když někde něco hořelo, měl sklon považovat to alespoň částečně za svůj požár. Vyjadřoval se k ožehavým otázkám akademického světa, homeopatii, klimatické změně, migraci i veřejnému životu. Jeho názory byly jednoznačné, nikoli však agresivní. Někoho nejspíš provokovaly. Za nikoho se však neschovával a nesouhlas byl připraven snášet.

Na svých šedesátinách si přál, aby oslava nebyla příliš sentimentální. Toto přání mu teď nedokážu úplně splnit. Pavel už tu není. Jak ale víme z cimrmanovského externalismu, existence a patrnost nejsou totéž. Pavel bude ještě dlouho patrný: v lidech, které učil, vedl a inspiroval, v otázkách, které by bez něj možná nikoho nenapadly, v institucích, které si vedle něj nemohly úplně zpohodlnět, i v představě vědy jako činnosti otevřené světu a osobně zaujaté.

Pavel byl prostě skvělý! A co je nejdůležitější, byl skvělý pořád. Pamatuji si, že jsme se jednou v létě potkali na Dejvické. Oba jsme poměrně pozdě odcházeli z práce. Začali jsme si povídat o životě a tak.

V jednu chvíli jsem mu řekl, že jsem byl nominován na Dream Chemistry Award, ale že vůbec netuším, o čem budu psát a jestli na to mám. Pavel se jen lehce pousmál a řekl mi, ať si s tím nedělám starosti, ať to prostě napíšu, a hlavně ať to napíšu dobře. Zbytek, jak říkal, už není v mé moci, a proto se o něj nemusím strachovat.

Druhý den jsem si sedl na celé dopoledne k počítači a napsal celý návrh. Nakonec jsem vyhrál a stal se prvním Čechem, který kdy toto ocenění získal. To je podstata Pavlova odkazu: nikdy se nevzdávat.

V roce 2004 vstupovalo do Evropské unie deset zemí, z toho osm postsocialistických. Předseda Evropské komise, pan Romano Prodi, tehdy zorganizoval a řídil schůzku vědců přistupujících zemí. Za postsocialistické země promluvil profesor Kroo z Maďarské akademie věd a já z Akademie věd České republiky.

Po mém vystoupení se ke mně naklonil vedle sedící Paul Crutzen, nizozemský nositel Nobelovy ceny za chemii, a pošeptal mi: „Vaše řeč byla krásná. Ale poslyšte, vždyť vy přece žádnou vědu nemáte“. A než jsem mu mohla rozhořčeně odpovědět, dodal: „Ale možná máte. Před nedávnem jsem měl příležitost mluvit s jedním mladým chemikem od vás, jmenoval se Pavel Jungwirth, a ten byl zcela brilantní a originální.“ A tak Pavel tehdy i bez mého dalšího výkladu zachraňoval pověst české vědy.

Pavel však nebyl jen báječný vědec, ale i člověk a občan. Setkali jsme se v jednu chvíli, ač nestraníci, na půdě Strany zelených, neboť nás spojovala touha bránit zvyšování teploty v zemském ovzduší. Oceňovala jsem i Pavlovu upřímnou snahu o etické chování vědců, aby se alespoň jim dalo věřit, že fakta předkládaná veřejnosti jsou pravdivá, i jeho vědecký zápal, poctivost, smysl pro spravedlnost, zvídavost i nadšení pro správnou věc a srdečnost v lidských vztazích. To vše nám nyní bude chybět. Pavel nám bude chybět. Moc!

Při vzpomínce na Pavla se mi vybaví zejména jeho mimořádná energie a opravdové nadšení pro vědu. Naše spolupráce začala v roce 2005 a propojily se v ní Pavlovy zkušenosti se simulacemi molekulární dynamiky s naším experimentálním výzkumem v oblasti biofyziky membrán.

Nikdy se nebál obtížných otázek ani nečekaných výsledků. Tam, kde by se jiní možná spokojili s pouhým pozorováním, Pavel chtěl pochopit, co se skutečně děje na molekulární úrovni. Jeho kreativita a odhodlání nám opakovaně pomáhaly vysvětlit experimentální výsledky, které by jinak možná zůstaly neobjasněné. Naší vědecké spolupráce i otevřenosti a nadšení, které do ní vnášel, jsem si velmi vážil.

Pavel měl mimořádný vliv na mladé vědce. Jsem nesmírně vděčný za to, že se několik výzkumníků, kteří s ním spolupracovali, později rozhodlo pokračovat ve své vědecké kariéře v našem ústavu. I díky tomu zůstává významná část jeho vědeckého odkazu úzce spjata s Heyrovského ústavem.

Stále je velmi těžké přijmout, že tak energický a inspirativní člověk už mezi námi není. Na Pavla budu vzpomínat s hlubokou vděčností – jako na výjimečného vědce, skvělého spolupracovníka a dobrého kolegu, jehož nadšení pro vědu bylo skutečně nakažlivé.

Nikdy jsem neměla příležitost spolupracovat s Pavlem na vědeckém projektu. Stejně jako mnoho dalších jsem ale sledovala jeho práci, četla jeho články a s velkým zaujetím poslouchala jeho přednášky. Jedna z mých prvních vzpomínek na Pavla pochází z nečekaného setkání u synchrotronu v Berlíně.

Během přestávky na kávu si mě Pavel všiml, a přestože jsme se tehdy téměř neznali, hned mě vzal do experimentální haly, aby mi ukázal, na čem se svým týmem pracuje.

V hale byla úžasně komplikovaná sestava detektorů, kabelů a přístrojů, doplněná hliníkovými fóliemi a stříbrnými lepicími páskami. Uprostřed toho všeho stál Pavel a s obrovským nadšením mi vysvětloval, jak vysokoenergetický svazek dopadá na vzorek vystavený vysokému tlaku a co přesně detektory měří.

Podrobnosti už si nepamatuji – a nejsem si ani jistá, jestli jsem jim tehdy úplně rozuměla. Velmi jasně si ale pamatuji, jak hluboký dojem to na mě udělalo.

Neohromila mě ovšem energie svazku elektronů, ale ta, co vyzařovala z Pavla samotného. Pamatuji si, jak jsem si říkala, že je to neobyčejný člověk: někdo, kdo dokáže využít sílu elektronů a prakticky celého synchrotronu k tomu, aby našel odpověď na svou vědeckou otázku. Výsledky tohoto výzkumu, zaměřeného na chování solvatovaných elektronů v amoniaku, se později objevily na obálce časopisu Science.

O několik let později jsem se s Pavlem začala pravidelně setkávat jako členka Rady instituce. Byli jsme v ní společně dvě funkční období, během druhého z nich byl Pavel předsedou. A znovu jsem v něm viděla tutéž energii.

Vnášel ji do diskusí o budoucnosti ústavu, do přípravy strategií i stanovování dlouhodobých cílů. Se stejným nasazením se ale věnoval i věcem, které se mohly zdát menší, přestože byly stejně důležité: mentoringu doktorandů a doktorandek, etickému kodexu nebo plánu rovných příležitostí.

Pavel měl velmi silný smysl pro spravedlnost. Chtěl, aby každý dostal skutečnou šanci a měl rovné příležitosti, a podporoval ty, kteří potřebovali větší míru pomoci. Obzvlášť si pamatuji jeho nasazení pro Pamětní grant Martiny Roeselové, které podporuje mladé vědce a vědkyně, kteří vedle výzkumu nebo doktorského studia pečují o děti.

Kdykoli se tato stipendia udělovala, znovu jsem viděla tutéž energii, které jsem si poprvé všimla u synchrotronu. Pavel měl upřímnou radost, když se mohl setkat se stipendisty a stipendistkami a jejich rodinami, zejména s jejich dětmi. Jeho zájem nikdy nebyl jen formální. O lidi, kterým tyto programy pomáhaly, se skutečně zajímal.

Další z mých vzpomínek na Pavla je úplně jiná a s vědou nemá nic společného. Jednou jsem s ním tančila na ústavním plese. Tančili jsme blues – nebo jsme tak alespoň začali. Měl to být pomalý tanec, ale nějakým způsobem jsme několikrát obkroužili celý taneční parket a z našeho blues se stalo něco, co připomínalo spíš quickstep. Technicky to možná nebylo dokonalé, ale rozhodně to byla veliká zábava. A znovu tam byla ta energie.

Právě tuto energii si budu pamatovat a ponesu si ji s sebou. Kdykoli se zaseknu na nějakém vědeckém problému, budu frustrovaná, protože něco nebude nefungovat, nebo budu ztrácet odhodlání, protože něco trvá příliš dlouho, vzpomenu si na energii, kterou Pavel vyzařoval.